ve státě kde prezident krade tužky (kéž by jen ty), ministr financí mlátí děti a pro chování ostatních našich volených zástupců nemám slov. Skoro bych hádal že od poslední defenestrace uplynulo už příliš mnoho času.
… aneb …
Jsou firemní právnící idioti?
Kdo komunikuje mailem, nemohl si nevšimnout. Kdo musí přečíst/projít/zkontrolovat denně stovky mailů, nemohl se nerozčílit. Mají-li tyto maily historii, je to k posrání. Prakticky každý odesilatel Vám na závěr mailu jinými slovy a pokud možno i v několika jazycích, sděluje přibližně toto:
Vážený adresáte, sem naprostej nesvéprávnej dement, ale moje firma mi věří natolik, že pracuji s tajnými informacemi.
Následuje obvykle výhrůžka právními korky v případě, že byste si takovou informaci nenechali pro sebe a okamžitě nezapomněli.
Ano, mluvím o jevu zvaném „Legal Disclaimer“ (překládat do češtiny nemá smysl).
Pokud tohle čte právník, měl bych dva dotazy:
– V jaké zemi je možné někomu něco sdělit a „ex post“ ho upozornit, že je to tajné a musí si to nechat pro sebe? Uniká mi právní princip a v žádném Legal Disclaimeru, který jsem až dosud obdržel uveden nebyl.
– Nebylo by lepší těmto hendikepovaným zaměstnancům vytvořit template mailu nebo Legal Disclaimer vkládat na začátek každé zprávy automaticky?
Osobně bych dal přednost serverovámu řešení, u kterého lze zajistit, že každému adresátovi bude doručen pouze jednou a nebude tvořit 20 stránek z jinak 25-ti stránkového dokumentu.
A na závěr vyhlašuji soutěž o nejnesmyslnější Legtal Disclaimer. Uvádějte prosím i firmu (doménu odesilatele). Vzhledem k novému občanskému zákoníku žádám přispěvatele, aby nepřikládali celou mailovou adreesu odesilatele, protože to jsou osobní údaje postiženého. A někteří postižení se rádi soudí.
„Jimmy! Jimmy, kam běžíš! Jimmy počkej!“, volá panička na roztomilého bílého maltézáčka, který, odděn do slušivého šusťákového hacafraku s košešinou kolem krku, jako smyslů zbavený prchá neznámo kam. Ona totiž netuší, že „Jimmy ví jak na to. Žene ho hadí síla. Konečně našel štěstí. Smrdí to jako síra. Jimmy se setkal s Bohem. S bohem anebo s Ďáblem. Guayana žlutá řeka. Sedm set ovcí čeká.“.
A někde v hlavě mu cizí hlas našeptává: „Jimmy vypij ten jed. Sám poznáš co to stojí. Až tam na druhý straně. Podržíš Hitlerovi. Jimmy to nejsou zbraně. Jimmy to není víra. Jimmy to není anděl. Ten co mu ruku svíráš.“
A tak běží sveřepě dál a ani se neohlédne, bez ohledu na zoufalý křik své majitelky. Vypadá to, že ta nebohá žena si stále ještě neuvědomila, že „Jimmy chce odejít. Není způsob, jak ho zastavit“.
#truestory #vanessa
Koho z nás by ještě před nedávnem napadlo, že Josef Lada, tento na první pohled neškodný naivní malíř a spisovatel, ukrývá hluboko v sobě zlo ze všech nejzlejší – zlo nacistické!
Nyní hodlám předložit přesvědčivý důkaz, že záliba v malování nebylo to jediné, co měl Lada společného se svým současníkem, ďábelským Adolfem Hitlerem.
Ve světle zjištěných faktů se lze domívat, že Hitler ideologicky čerpal nejen z děl jako byly Protokoly sionských mudrců či knihy amerického průmyslníka Henryho Forda Mezinárodní Žid, ale i z dílka útlejšího, nenápadnějšího a dokonce psaného neárijským slovanským jazykem – z nám všem dobře známé knížky O Mikešovi. Příhody kocourka, který mluvil.
Jistě Vás již nesčetněkrát napadlo, kde se asi vzaly negativní stereotypy o romech. Pravděpodobně jste na tohle téma často hovořili v hodinách euroobčanské nauky či ve svém volném čase, v kruhu přátel antifašistů.
Tvrzení, že romové často podvádějí, kradou (například autorádia, kočky, atp.), chovají se násilně a agresivně přece nemohlo vzniknout samovolně na základě soužití s tímto čestným, přátelským a dobráckým etnikem, neváhajícím kdykoliv podat člověku pomocnou ruku.
Nyní se konečně nabízí odpověď na tuto zapeklitou otázku: zmiňované lživé a odporné stereotypy nevnesl do nevinných vnímavých dětských duší nikdo jiný, než nám dobře známý Josef Lada!
Pro moderní euroobčany, kteří zmiňovanou knihu nečetli, neboť jsou příliš dynamičtí na to, aby při čtení udrželi pozornost déle než několik sekund, nyní v krátkosti shrnu její obsah. Tento odporný pamflet, tvářící se na první pohled jako neškodná dětská kniha o mluvícím kocourovi, vypráví příběh mladého kočičího travelera Mikeše (Mikesche), cestujícího po světě, aby se seznámil s obohacující diverzitou nejrůznějších ras a národností. Potud se zdá být vše velmi pozitivní, zcela v intencích moderních trendů, zastoupených například EU programem Erasmus.
Lada však postupně nenápadným, plíživým způsobem úmyslně pozměňuje realitu a přisuzuje nejrůznějším národnostem negativní vlastnosti, které tyto ve skutečnosti nemají a nikdy neměly. Drama vrcholí setkáním Mikeše se skupinou romů, kteří si vyjeli na víkendový piknik do přírody, aby zde na čerstvém vzduchu načerpali nové síly do dalšího pracovního týdne. Scéna zprvu probíhá přesně tak, jak bychom si takové setkání se skupinou romů představovali: „Jedna z žen udělala vedle sebe místo a zvala Mikeše, aby si sedl k ohni a ohřál se. Povídala, že mu nocleh dají s radostí a o kousek masa u nich také není nouze.“
Poté, co se náročným trekem znavený Mikeš posadí vedle romů, přestane se Lada ovládat a dá průchod své divoké, infernální, až patologické nenávist vůči ostatním etnikům. Sprostou štvavou účelovou fabulaci, kterou Lada dále rozehrává, se tu ani neodvažuji uvádět, takže silnější čtenáře, kteří mají na takové svinstvo žaludek, odkazuji na níže uvedenou reprodukci. Myslím, že to nepotřebuje další komentář. Touto scénou se Lada nadevší pochybnost vyřadil ze společnosti slušných lidí a nezbývá mi než apelovat na naše politické zastupitele, kteří instinktivně poznají co je pro občany dobré (a co ne), aby knihu neprodleně zakázali, prodejce pozavírali a existující svazky spálili ve jménu svobody slova na očistné demokratické eurohranici.
Zbývá snad jen dodat, že jen milosrdná smrt zachránila nacistu Ladu před spravedlivým osudem, který by mu jistě dříve nebo později přichystal Simon Wiesenthal, případně hrdinný český lovec nacistů, známá morální autorita a bývalý agent StB Standa Motl (známý pod krycím jménem Michl).
P.S.: Pro vysvětlení dnešnímu uvědomělému euročtenáři nutno dodat, že Lada používá ve svém štvavém pamfletu pro označení romů staročeského pejorativního výrazu „cikáni“. Dnes je již naštěstí toto hanlivé označení dávno zapomenuto a přežívá snad jen ve slovníku nejtvrdšího jádra neonacistů a starých, neužitečných lidí, kteří nechápou dnešní moderní dynamickou dobu a vůbec by měli se svými zastaralými názory co nejdřív chcípnout, aby nám tu nevydýchávali čerstvý eurovzduch a nezatěžovali eurodůchodový systém.
Poznámka autora: Tento článek byl původně publikován na první, dnes již dávno zesnulé verzi nekorektne.cz. Čest její památce a věřme, že ta nynější povstane z jejího popela stejně pompézně, jako ten pták z křížovek na F.
Lidé se sdružují, scházejí a utkávají v rozličných disciplínách již tisíce let. Ostatně soutěžení je princip vlastní přírodě. Státnímu zřízení už nikoli. Zatímco pro přírodu je nutné, aby přežívali silní a schopní jedinci, pro stát je důležité, aby z toho něco měl a měl nade vším kontrolu.
A tak vznikla, vzniká a znikati bude hromada zákonů, nařízení a rozhodnutí, díky kterým je založení sportovního klubu již prakticky nemožné, o finanční náročnosti a nutnosti dohadovat se s tak chytrými lidmi, jako je soudruh Jirásko z našeho olympijského výboru ani nemluvě.
A přitom existuje tak jednoduché řešení – ŽÁDNÉ SPORTOVNÍ, SPOLEČENSKÉ ANI JINÉ AKCE NEPOŘÁDAT!
Abych tuto myšlenku otestoval, rozhodl jsem se neuspořádat první nekorektní setkání neregistrovaných sportovců a aktivistů všeho druhu. Kdo má zájem přinejmenším o informace, ať nás laskavě kontaktuje na caen.morhen@gmail.com, nebo prostě nechte komentář pod článkem. (interní adresa bude k dispozici brzy)
Prozatím máme běžce, inlinery, sjezdová lyžaře, cyklisty, auto a motosportovce, ale doufáme, že se tento seznam rozroste.
Na společenské akce a kulturu zatím nikoho nemáme, ale chtěli bychom 
Ráno zvoní telefon. Zákazník nutně potřebuje skener, včera bylo pozdě. Rozespalým okem zběžně mrknu na Alza.cz, nejběžnější kousek pro nenáročné zákazníky: CANON CanoScan LiDE 110, je skladem. Sednu do auta a jedu k zákazníkovi, centrálu Alza.cz v Holešovicích mám po cestě.
V alzáckém showroomu se vrhám k prvnímu počítači, chci skener objednat, ale ouha. Velký zelený nápis u vybraného produktu „SKLADEM“ pokračuje poznámkou „(zítra na P7)“. Hm. Střídavě proklínám svou ranní nepozornost a svěží nápady místního marketingu, který produkty, jež nejsou skladem, označuje tímto vtipným popisem.
Žádný vhodný alternativní produkt skladem není (a to dokonce ani zítra na P7), i tu si vzpomenu, že téměř za rohem je Mironet.
Skáču do auta a jedu do Mironetu, kde se proklikám jejich poněkud nepřehledným e-shopem abych zjistil, že mají skladem alespoň jeden CANON CanoScan LiDE 210; to pětikilo navíc nepředstavuje zas tak fatální problém.
Snažím se přihlásit přes své přihlašovací údaje, které jsem už nějaký ten rok nepoužil, protože v Mironetu běžně nenakupuji. Jsou neplatné. Nechám si zaslat „zapomenuté“ heslo, které má zcela jiný formát než to, které jsem dřív používal. Heslo přijde obratem a dokonce i funguje. Fajn. Objednávám skener a koukám, kde bych mohl zaplatit a co nevidím: už i Mironet (ještě jednou mi to Word opraví na Midinet a rozmlátím nejbližší nevinný kousek hardwaru, který mi přijde pod ruku) má automatické platební terminály. To je ale technika! Zadávám číslo objednávky a dozvídám se, že objednávka neexistuje. A znovu. Opět neexistuje. Hm. Nechám si u mašiny na pořadová čísla jedno vytisknout a s ním asi 10 minut čekám, až se dostanu na řadu k jednomu z obou pracujících obchodníků. Čas si krátím několika dalšími pokusy o zadání čísla objednávky do platebního terminálu. Bezúspěšně. Konečně jsem na řadě.
Říkám obchodníkovi „Dobrý den, právě jsem si zadal objednávku, ale váš platební terminál mi vehementně tvrdí, že neexistuje“.
Obchodník: „On to asi server ještě nestihnul zpracovat, ono to trvá tak dvě minutky. Budete platit hotově?“
„Ano.“
„Tak já vám to pošlu do platebního terminálu 2.“
Poděkuju a jdu k platebnímu terminálu 2, ovšem nic se neděje. Zkusmo zadám číslo objednávky. Neexistuje. Otočím se a obchodník nikde. Objevím ho za rohem, kde někoho seznamuje s epesními vlastnostmi jednoho z vystavených notebooků, a informuji jej o situaci. Hned se ochotně vrací ke svému počítači vzápětí zjišťuje, kde je problém: nemají skladem metr! K produktu je totiž jako dárek zdarma metr, ale ten v současné době není skladem a proto není možné objednávku realizovat. Říkám, že chci skener, ne metr. Vážně si dokážu představit, bez jakéhokoliv pocitu hořkosti a zklamání, že ke skeneru žádný metr nedostanu. Obchodník mě ovšem nemůže jen tak o metr obrat a tak mi nabízí řešení, že skener můžu dostat hned a následně mě budou informovat mailem až metr naskladní a já si ho budu moci vyzvednout. Souhlasím a tiše doufám, že mi za následné nevyzvednutí metru, které v duchu plánuji, nenaúčtují nějaké penále.
Obchodník odstraňuje metr z objednávky a posílá ji na platební terminál 2. Na platebním terminálu 2 se nic neděje. Prý to nějak nefunguje, mám zkusit zadat číslo objednávky.
Zadávám číslo objednávky a nyní se skutečně něco děje – platební terminál mi nabízí, abych zaplatil dvojnásobnou cenu. Informuji o tom obchodníka, který mi sděluje, že to bude asi tím, jak tam zkoušel tu objednávku posílat. Resetuje platební terminál a žádá mě, abych zkusil znovu zadat číslo objednávky. Po stopadesátéšesté to zkouším a … funguje to! Zaplatím a chvíli hledám, kde z toho bazmeku padají vrácené peníze. Nacházím je v otvoru skrytém pod pultíkem, asi 20 centimetrů nad zemí. Doplazím se pro své drobné, beru potvrzení a jdu do skladu. Zde mi zboží promptně vydají. Bingo, skener zakoupen, mission completed.
Odcházím konzumně uspokojen, ale stejně se nemohu zbavit pocitu, že by to šlo příště lépe a radostněji. Abych jen nekritizoval: musím pochválit ochotu místních zaměstnanců. Ale technická realizace nákupního procesu je na IT firmu se 14 letou praxí, tvrdící o sobě, že je „zřejmě nejrychleji rostoucí počítačová firma v ČR“ opravdu poněkud neobratná. A jaké máte zkušenosti s nákupy u Midinetu Vy?
P.S.: Já si asi nový monitor, jako náhradu za ten, který jsem před chvílí roztřískal klávesnicí, půjdu koupit jinam 
